Padlý anděl
Bolest mě opět srazila na kolena. Myslela jsem, že po 3 000 letech tady, už to přestane, ale s každým novým tělem, bolest z přeměny začala nanovo. Někdy se mi zdá, že spíš sílý, než aby mě opouštěla. Křeče konečně ustaly a já mohla vstát, pak skočit dolů a nakonec letět. (Pokud Vám to nedošlo… jsem anděl… vlastně bývalý padlý anděl.)
Chvíli jsem jen tak kroužila nad městem, pak jsem ale přistála na střeše jednoho z paneláků. Vždy jsem milovala ten pohled na temné spící město. Vždy se pak cítím sama sebou. Možná to bude tím, že jím v noci jsem. Nikdo mě nemůže vid…
„Ahoj Valérie!“ otočila jsem se za hlasem a uviděla ho. Znovu!
„Ahoj? Nic víc, jen hloupé ‚Ahoj!‘ Dnes nemám náladu, tak už mě zabij, ať se můžu zas vrátit nebo jdi!“
„Nechci tě zabít. Jen…“ Nedala jsem mu šanci to doříct. Prostě jsem skočila do noci a padala. Pomalu jsem začala mávat křídly, abych zase nabrala ztracenou výšku. Otočila jsem se a čekala útok, cokoliv, ale nic nepřišlo, jen tam stál a sledoval, jak odlétám. „Možná sis to měla doposlechnout.“ řekl mi ten věčně mlčící hlásek.
xxx
„Dnes mě taky nezabiješ?“
„Nevím.“
„Aha nevíš! Ty nevíš, jestli mě zabiješ? Vždyť jsem monstrum, jak si mi říkal už mockrát.“
„Říkal, ale teď si tím nejsem jistý. Nikdy si nikoho nezabila, nenapadla, nic. Některý lidi jako já dělají horší věci a přesto jsou v JEJICH očích lepší než ty, a to jen protože máš křídla. Hezká křídla.“ Hezká křídla? Co to kváká?
„Ale vždyť ty nejsi člo…“
„Já vím. To bych tu nebyl tak dlouho, že?“
„No to ne, ale ty jsi…“
„Nebudeme řešit kdo je kdo!“
„Dobře.“ Ale stejně se to jednou dozvíš.
„Můžu něco vědět?“
„Jistě.“
„Jak to že si tu?“
„Přišla jsem sem… nebo spíše padla.“
„Padla?“
„Jo padla, nejprve z nebe do pekel, a pak z pekel sem, na Zem.“
„Ale proč? Proč si se dostala sem?“
„Přišla jsem někoho zachránit.“
„Zachránit?“ Samé otázky.
„Ano, jeden z padlých andělů byl zraněn při boji.“
„A kde je? Vždyť si tu už 3 000 let úplně sama.“
„Ano to ano. On tu totiž už není, jako by zmizel, přestal existovat.“
„Zemřel?“
„Ne nezemřel, jen se ztratil.“
„Aha.“ Vzpamatuj se. Víš, s kým mluvíš?
„Proč to chceš vědět? Chceš ze mě vytáhnout jak mě odtud navždy dostat?“
„Ne, jen chci o tobě vědět víc. To co vím od NICH je, že jsi krvežíznivá příšera s křídly smrti.“
„No to jsou hezké závěry, věříš jim?“
„Už moc ne. Něco se změnilo… ve mně.“
„Co?“
„Já nevím. Dřív jsem tě hned zabil, ale v tomhle životě jsem tě sledoval, chtěl jsem tě poznat.“
„A pak mě zabít!“
„NE, já už tě nedokážu nikdy zabít!“
„Proč?“
„Protože…“ Dál se dostat nemohl, protože jsem ho shodila do trávy. V další sekundě mi bokem proletěl šíp. Proč nepoužijou pistoli? Jsou jak v době kamenný. Pak z křoví vyskočil jeden z bratrstva.
„Věděl jsem, že nás zradíš! Příště tě ale zabiju, to už ti tahle mrcha nepomůže! Jsi totiž stejný jako ona!“ A pak už zase zmizel.
„Val… Valerie, proč si se nechala střelit? Vždyť tě to mohlo zabít!“
„Já vím, ale musela jsem. Musela jsem tě zachránit.“
„Proč?“
„Protože ty jsi důvod, proč jsem tady.“
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
Komentáře
Přehled komentářů
pěkné. ta poslední věta se mi líbí. snad dám další kapitolku k sobě.
Nádhera !!
(Anička R., 15. 7. 2012 19:14)Je to strašně mooc hezký, taky bych takhle chtěla umět psát
:)
(tavala, 27. 7. 2012 12:18)