Možná příště
Možná příště
Viděl ji. Už zase. Kam pořád chodí? Vždyť to je slepá ulička. Možná tam chodí brečet? „Sleduj ji!“ nabádal ho ten až moc známý hlásek. Tak šel. Vykoukl z poza rohu a uviděl ji, jak natahuje ruku ke zdi. Ta se jí, ale na povrchu nezastavila a pokračovala skrz. Za chvíli už tam nebyla ani ruka ani ona. Rychle se tam rozběhl. Natahoval ruku, ale nahmatal studenou cihlovou stěnu.
„Co to sakra…“
xxx
Už čekal tři hodiny a ona stále nikde. Musí přijít a musí se jí zeptat. Možná se mu to ale jen zdálo… zahrálo si s ním jeho vědomí. Potichu se zvedl a odcházel domů. Když zašel za roh, v ulici ze stínu vyplula postava. On, jako by to čekal, se v rychlosti vrátil a uviděl ji. Stála tam… ne… spíše se vznášela pár centimetrů nad zemí.
„Kdo jsi?“ byla první otázka, kterou dokázal vyslovit, i když to vědět možná ani nechtěl.
„Nemrtvá, duch, ďáblova duše, mrtvá čarodějnice… podle toho na co a v co věříš.“
„Ne, ne já myslím jméno.“
„Aha. Nemám. Mrtví zapomenou život s prvním slunečním paprskem, který proletí jejich duší.
„Ou.“ Na víc se nezmohl. „A co tu děláš?“
„Starším. Tady v ulici, v tom domě.“
„A proč mě nestrašíš?“
„Nevím… možná… protože mě vidíš.!
„Vidím?“
„jo, lidi mě totiž vidí, jen když chci, ty mě ale vidíš pořád.“
„A proč strašíš tady?“
„No, tady jsem umřela. Teda myslím si to. Zastřelili mě.“ A ukázala na krvavou skvrnu na bělostných šatech. „Měl bys jít.“
„Proč?“
„S duchy není radno si zahrávat. Přináší to prokletí.“
„Nebojím se.“ Ale ona na tu už nereagovala. Znovu se vydala ke zdi.
„Počkej!“ Na to se otočila.
„Možná až se potkáme příště… bude všechno trochu jinak.“ S tou poslední částí prošla zdí.
xxx
Už ji nikdy nespatřil. Čekal. Ale nepřišla, neobjevila se. Ale v hlavě měl stále tu větu. Po pár rocích se ale věta začala vytrácet a on měl tu podivnou mrtvou dívku jen za sen.
xxx
Nemůžu Vám říct, co se stalo po jeho smrti, ale potkali se… přesně, jak mu slíbila.
Anička R.
(Máš to hrozně hezký, 15. 7. 2012 19:17)